Jiří Stehlík

Zapomnětlivý skřítek Ferda

V jedné malé vesničce žil pejsek Jerry.Jeho páníček byl moc hodný  a měl dvě děti - holčičku a chlapečka. Protože se blížila zima, bylo nezbytné přichystat dřevo na topení, aby bylo v chaloupce teplo. Celá rodina se dala do práce, jenomže začalo hustě sněžit a mrzlo až praštělo. Rychle navozili dříví do sklepa a když složili poslední polínko do rázu, byl už venku metr sněhu. U zaslouženého hrnkučaje si děti vzpomněly, na  s křítka Ferdu, který si určitě  zapomněl přichystat dřevo na zimu, aby neumrzl. On totiž bydlí v jednom malém útulném keři nedaleko Skalečníku. I když měří 50 cm, určitě byste ho přehlédli, protože mění barvu jak chameleón, ale svým kamarádům se vždy ukáže. Tatínek řekl, že je zbytečné se bát a nic nedělat. Vzal pár polínek a vyrazil ke Skalečníku. Byla to velmi namáhavá cesta, neboť hustě padal sníh a foukal velmi silný vítr. Na cestu nebylo vůbec vidět.Naštěstí vánice na chvíli ustala a tatínek uviděl v keři zmrzlý domeček, a v něm na kost promrzlého Ferdu. Jedinou záchranou bylo rychle zatopit a uvařit horký čaj.Tatínek se činil a když byl Ferda  v pořádku a  poděkoval mu, bylo nutno myslet na  cestu domů. Ta nebyla vůbec snadná, protože byly obrovské závěje.Zvlášť ta poslední, do které se probořil dva metry hluboko.Sám si říkal, že je to jeho konec. Najednou však cítil, že mu někdo olizuje ruku, byl to jeho kamarád - věrný pes Jerry, který ho vyhrabal a doprovodil domů. Když přišli, tak všichni oslavovali, že to tak dobře dopadlo.

Simona Němcová

Mamince

Moje milá maminko

už nejsem miminko

abych tě zlobila

Snad někdy maminko

zazlobím malinko

to jenom

aby jsi o mě věděla

Barbora Machová

Noc s Andersenem

V pátek 30. 3. se v naší knihovně uskutečnila noc s Andersenem. Bylo to vážně žůžo, no prostě zábava. Přišli jsme do knihovny v 5 hodin. Všichni byli napjatí, co se bude dít. Paní knihovnice Olga nás seznámila s programem večera. Vyráběli jsme polštářky ve tvaru kočiček. Pak jsme si udělali každý svůj chlebíček, který jsme si ozdobili dle vlastní fantazie. Samozřejmě jsme si také četli! Celá knihovna zářila svitem svíček, a kdo chtěl, přečetl nějaký svůj příběh nebo pohádku.  Přišli také paní Nedomová a pan starosta, aby nám něco přečetli. Vyprávěli jsme si o panu spisovateli Andersenovi a spisovateli a malíři panu Josefu Ladovi. Dokonce nás přišel vyděsit nějaký záhadný strašák za oknem, ale nevíme, kdo to byl, protože nám utekl. Nakonec jsme se uvelebili do svých spacáků a koukali na velikém plátně na pohádku Lotrando a Zubejda. Usnout nám nedělalo žádný problém, ale ráno, když se někdo probudí, rázem jsou vzbuzení všichni. Bylo to skvělé dobrodružství a už se těším na příště.

Simona Němcová

O čarodějnici Agátě a její dceři Heřmance

Byla jednou jedna čarodějnice, která se jmenovala Agáta. Měla dceru Heřmanku. Heřmanka proto, že měla šaty z heřmánku, byla šikovná malá čarodějnice, uměla vařit, sbírat byliny a květiny, ale hlavně uměla velice dobře zpívat. Tak, že i ptáčci přestali zpívat a poslouchali ten krásný zpěv. Jednou zabloudil do lesa Honza. Lehl si na kládu a díval se do nebe. V tom se objevila Agáta a hned ho uviděla říkala si „Kdo se nám to tady objevil“. V tom se Honza zvedl a pozdravil „ Dobrý den“, no dobrý den, odpověděla Agáta. Hledám práci, nevíte o někom, kdo by potřeboval s něčím pomoct. Ano vím. A kdo? No já bych potřebovala pomoci. Dobře tak s čím mám začít? Pojď já ti řeknu. Když vešel Honza do jejich domu, tak byl velmi překvapený, dům byl tak nádherně vybavený, ale když spatřil Heřmanku zatmělo se mu před očima. Proč? Protože Heřmanka byla tak pěkná. Můžeš začít. Dobře, s čím mám začít? Tak rozdrť tohle koření. V tom maminka zavolala Heřmanku „přines mi kopřivu, jitrocel, měsíček a řebříček“. Mezi tím co Heřmanka sbírala byliny, tak Honza pracoval. Bylo sedm hodin a byla večeře, k té měli česnekovou polévku a čaj z kopřiv. Po večeři šli všichni spát. Druhý den ráno šla Heřmanka sbírat rosu na čerstvý čaj z heřmánku a na jídlo měli buchty s tvarohem. No a po roce, co byl Honza u Agáty a Heřmanky se ho Agáta ptala jestli se mu tady líbí a on řekl, že ano. No a tím pádem u nich Honza zůstal. Jestli nezemřeli, tak tam žijí do dnes. A kde? No přece v kouzelném lese.

Barbora Machová

Pyšná hrubá mouka

Byla jednou jedna mouka. Byla to hrubá mouka.

Myslela si o sobě, že je ze všech nejlepší, a že ji všichni musí potřebovat jen a jen na opravdové koláče.

Nechtěla, aby se s ní plýtvalo třeba na obyčejné knedlíky.

Jednou ve spíži mouka skočila před všechny ostatní mouky, narovnala se a řekla: ,,Ták, abyste věděli, já jsem tady na koláče, kdyby mě někdo potřeboval, a vy všichni ostatní třeba do knedlíků, aby bylo jasno!“ Od té chvíle se ve spíži děly divné věci.

Už tam nebylo veselo. Mouky si ani nepovídaly a jen na sebe koukaly jako na zjevení.

I hospodyňka si všimla, že ve spíži není něco v pořádku. Všechny mouky si už také začaly myslet, že hrubá mouka je něco víc. S nikým se totiž nebavila, jen se pyšně nesla jako páv.

Netrvalo dlouho a hospodyňka se rozhodla péct koláč a šla do spíže pro mouku. Vešla a říká: ,,tak dneska budu péct koláč… Když to všichni zaslechli, hned začali dělat místo hrubé mouce, která už spěchala hospodyňce naproti. Ale nééé hrubou!! „Já potřebuji polohrubou.“ Hrubá mouka se zarazila a jen pyšně koukala, jak si hospodyňka bere s sebou do kuchyně polohrubou mouku a jí si ani nevšímá. Sotva se zavřely dveře, nastal ve spíži velký ruch. Nakonec si i hrubá mouka uvědomila, že nemůže být pořád pyšná, protože tím nic nezíská, ale odradí všechny své kamarády a sousedy. A tak se začala chovat pokorně a laskavě a už nikdy se nad nikoho nepovyšovala. Pak měla hodně kamarádů a jak se pořád pěkně usmívala, tak si ji i paní hospodyňka více všímala.

A to je konec!

Simona Němcová

Mýdlo

Ležím v obalu a moji kamarádi se na mě mačkají. Najednou mě někdo zvedne a dá si k nosu. Lechtá to, ale zároveň je to příjemné. A pak mě hodí do koše. Au, bolí to. Za další chvíli mě zase někdo vytáhne a projede se mnou po jakési pípající věcičce, „PÍP“. A zase mě hodí, ale né do koše, ale do tašky. Jsem tak unavené, že usnu. Když se probudím, tak ležím okraji umyvadla a bez obalu. Večer někdo přijde, vezme mě do rukou a smíchá mě s něčím strašně teplým a tekutým. Začne si mě mnout v rukou. Pak mě položí zpátky. Óóó, už se těším na další takový zážitek.